Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do této desky jsem se snažil vposlouchat několik měsíců a mám stále pocit, že se mi to nepodařilo. Pořád mi v hlavě hlodal červík, že to jsou přece králové epileptického metalu, a ti by přece slabé album nenatočili. Zvláště, když k tomu připojili zprávu, že jde o album rozlučkové. Tahle závěrečná deska je vlastně jen takovou rekapitulací toho, co se stalo. Nedosahuje však ani neurvalosti prvních desek, ani negeneruje melodické hitovky typu „Milk Lizard“. Vlastně marně už několik měsíců hledám bod, o který bych se na albu opřel a následně se k němu rád vracel. Taková skladba tu prostě není.
Deska pěkně shrnuje všechny polohy THE DILLINGER ESCAPE PLAN, ale nejde nikam dál. Jakoby se na ni dostaly béčkové skladby, které se vždy o chlup nevešly na některou z minulých desek. Nevěřím, že tomu tak skutečně je, ale rozhodně to působí podobným dojmem. Jakoby kapela už zpracovala všechna témata, která se byla k dispozici, a skutečně došla na konec cesty. Neustálá recyklace by tu nedávala smysl. Konec v takovém případě chápu jako to nejlepší řešení, které se nabízí. A případné pokračování v projektech typu THE BLACK QUEEN a GIRAFFE TANGUE ORCHESTRA beru jako velmi zajímavý příslib do budoucna.
6 / 10
Dissociation (2016)
On Of Us Is The Killer (2013)
Option Paralysis (2010)
Ire Works (2007)
Plagiarism (EP) (2006)
Miss Machine (2004)
Irony Is A Dead Scene (EP) (2002)
The Dillinger Escape Plan (reedice) (2000)
Calculating Infinity (1999)
Under The Running Board (EP) (1998)
The Dillinger Escape Plan (EP) (1997)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Party Smasher, Cooking Vinyl
Stopáž: 50:07
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
